Mojmír Grygar - Zachraňme kapitalismus, zachraňte válku!

Úvodní článek v časopise The Economist 6.června varuje před růstem socialismu v generaci narozené v tomto tisíciletí.Nejde o střízlivý rozbor daného stavu, nýbrž o propagandistickou výzvu, která hraničí s hysterií.

Mojmír Grygar

5.červenec 2026 - 02:20

Kolikrát jen jsem v posledních letech četl články o škodlivosti kapitalismu na jedné straně, a zase výzvy k záchraně tohoto „nejlepšího ze zlých společenských řádů“ (Churchill) na straně druhé, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz

Miska vah v neprospěch kapitalistického hospodářství se povážlivě zvýšila pokaždé, když tento systém narušily periodické krize. Přes ty menší se společnost nějak přehoupla, ale ty velké, zejména deprese na přelomu 20. a 30. let, kapitalismem zatraceně otřásly. Tehdy prezident Roosevelt dokonce napsal Stalinovi dopis v domnění, že bolševici nalezli lék, jak uchránit  společnost před takovými hrůzami. Churchill byl již o kus dál, protože velebil Mussoliniho, že nalezl účinný lék proti bolševismu. Stalina Rooseveltův dopis nevyvedl z míry, zachoval ledový klid a adresáta ujistil, že žádné jiné řešení, než to sovětské, nepomůže. Roosevelt to samozřejmě udělat nemohl a spokojil se s několika záchrannými opatřeními, která pomohla potápějící se loď vybalancovat.

Byly to zákony převzaté z kolektivistického hospodářství, paradoxně od úhlavního nepřítele. Bude se to vždy opakovat – rozmach, doprovázený spekulacemi, krádežemi a porušováním rovnováhy, nejednou si vynutí nezbytné výpůjčky odnaproti. Tak tomu bylo s drastickým omezením ročního příjmu a také s kacířskou myšlenkou Johna Keynese o nutnosti státního zásahu do hospodářství. Skalní obhájci autonomie hospodářského procesu si sice stále víc musí zvykat, že ji vyznavači nebezpečných úchylek porušují. Zvykli jsme si již na to, že levice taje v blízkosti hospodářské expanze kapitalismu, nyní slyšíme o nebezpečí, kterému čelí reformátoři pokoušející se najít způsob, jak brzdit přílišnému přehřívání výrobní mašinérie.  

Ekonomické teorie se ve svém úhrnu zabývaly podporou a obranou kapitalismu, každé vybočení bylo považováno za znesvěcení zlatých pravidel hospodářské doktriny. Když v roce 2008 došlo ke zhroucení bankovního systému, vládní komise USA si povolala na kobereček Alana Greenspana, který dlouhých 19 let hlídal stabilitu americké měny, a dočkala se odpovědi hodné žáčka základní školy -  ale já jsem se s ničím takovým nikdy nesetkal! Byl přesvědčen, že systém, který na vyšší stupeň dovedl Reagan, je nezvratný, protože zaručuje neustálý hospodářský růst. Teorii ničím nenarušeného autonomního vývoje ekonomiky po válce zformulovali ekonomové Friedman, Hayek, Backer a další teoretici Chicagské školy.  Poslechněte si výroky  dvou gurů neoconu, nového kapitalismu. Jeden je od Miltona Friedmana: Léky není třeba nákladně testovat, ukáže to trh. Druhý vymyslel Gary Backera: Kriminální činnost je podnikání zatížené vyšším rizikem.

Obrana kapitalismu v článku časopisu The Economist se zakládá na tom, že socialismus generace Zet podrývá „základní moudrost, že soukromé podnikání je kořenem lidské prosperity“. Socialismus prý ničí tvořivost a podnikavost, podporuje sobectví (ať za mne platí jiní), v opatrovnickém státě vidí záruku životních jistot všech (i lenochů). Autoři článku varují před podceňováním levicových argumentů, které vycházejí ze tří principů: hospodářský růst obyčejným lidem málo pomáhá; lepší výdělky nepocházejí z tvořivosti, ale z vlastnictví; soukromé podnikání, které hromadí majetek, ruší sociální rovnováhu. Je příznačné, že autoři úvodníku opomíjejí pozitivní argumenty tvůrců jiného hospodářského modelu, které brzdí majetnické pudy, snižují společenské rozpory, posilují spolupráci a porozumění mezi lidmi; uhlazují genetické a sociální rozdíly a usilují o takový společenský řád, který by nebyl postaven na síle, útlaku a vyvrhování nepotřebných do odpadkové jámy opovržení a bídy.  

 Každý krok na miliony let trvající evoluční cestě je poznamenán tím, co fyziologové nazývají vznikem a vývojem  „sociálního mozku“. Lidé si uvědomovali, že pomoc členům skupiny, kteří se octli v nouzi, v budoucnosti zvyšuje i jejich bezpečnost. Pravidlo 'Všichni za jednoho, jeden za všechny' předcházelo křesťanskému přikázání 'Miluj bližního svého jako sebe samého'.

Není divu, že si lidé průběhem vývoje vytvořili představu ideální společnosti, založené na rovnováze, nenarušené soupeřením, vlastnickými pudy, touhou po moci, ovládáním slabších jedinců. Touha po takovém ideálním stavu se projevila v antických bájích o zlatém věku (aurea prima), ale také v Kristově poselství, které lásku k bližnímu paradoxně vztahuje i k nepříteli. Do téže řady patří i představy osvícenců 18. století o svobodě člověka vycházející z rozumu, ne z instinktů nebo pudů, z návratu k přirozenému stavu, kdy byl člověk nevinný, nepoznamenaný civilizačními chorobami, sobectvím a uplatňováním vlastní síly.    

Zde se dostáváme ke klíčové otázce, kterou obránci kapitalismu vytahují jako eso přebíjející všechny ostatní karty. Kapitalismus je neodstranitelný, má jako kočka sedm životů, otřepe se z každého maléru, stále se vrací, protože odpovídá lidské přirozenosti, je zakotven hluboko v genetické výbavě homo sapiens. Tento postoj znamená – zbav se iluzí o možnosti zlepšit povahu člověka, růst není věc duchovní, nýbrž materiální. Nesnaž se o urovnání společenských rozporů – soutěž, boj, zápas o moc a hmotné statky nezastavíš. Smiř se s válkami jako s drastickou očistou dějin, ne zbůhdarma si lidé již v pravěkých civilizacích  usmiřovali bohy krvavými obětmi.

Obhájci kapitalismu argumentují tím, že nerovnost tu byla již od počátku, je přirozená. Počátky křesťanství byly sice spojeny s šířením komunit, které zrušily soukromé vlastnictví, ale již sama prvotní církev při svém zrodu nepřála tomuto komunismu, který  se vymkl vysoce organizovanému, ale již degenerujícím systému Říše římské. Vysmívají-li se zastánci kapitalismu prostoduchosti hlasatelů sociální spravedlnosti, měli by se zamyslit nad tím, zda se ti prosťáčci a rebelové, všichni ti  Kristové, Husové, Chelčičtí, Campanellové, Fourierové, Owenové, Tolští, Bolzanové, nezasloužili o to, že v zemích, kde působili, je kapitalistická doktrína mírněna právě působením  inspirátorů sociálně nápravných hnutí.

Prvnizpravy.cz - Mojmír Grygar: Paradox židovské otázky na Ukrajině 

Jak si vysvětlíte, že Boženě Němcové poslal její přítel František Klácel, mnich augustinián, dopisy o socialismu a komunismu a že křitelka naší mateřštiny a hlasatelka dobroty a soucitu, ve svých úvahách vyjádřila přání žít o dvě stě let později, kdy už nebude svět ovládán majetnickými pudy? Kdo se o to zasloužil? Jistě ne lidumilná hrabata, které Němcová prosila o soucit s chudinou v  podzámčí!

Jedním z argumentů obhájců kapitalismu je historický nezdar sovětského pokusu uskutečnit „velké revoluční očekávání, které chtělo vyrvat výrobní síly chaosu, a zespolečenštěním a ovládnutím výrobních prostředků jim vrátit jejich lidské určení“ (Patočka). Podívejme se, páni revolucionáři, říkají obhájci kapitalismu, v jakém blátě skončil váš bolševický pokus vzepřít se základnímu pudu člověka! Mohl ten pokus zvítězit v zemi, která nepoznala osvícenství ani demokracii, kde 80 % obyvatel bylo negramotných? Rusko, které vzešlo z katastrofy evropské a občanské války, muselo čelit devastaci německé armády, která na svém pochodu zabíjela, pálila, ničila vše, co se jí postavilo do cesty. Kdo dnes na Západě bere v úvahu, že americký prezident Truman krátce po válce připravoval proti zemi, která ještě neoplakala svých 20 milionů mrtvých, hromadný atomový úder s cílem navždy ji vyřadit ze hry?

V lidském genomu jsou skryty právě tak geny lásky, jako geny zla, Venuše, jako Marse, čínského jinu i jangu. Ne každý společenský řád dává zděděným vlohám stejnou podporu. Dnešní kapitalismus, od něhož se dnes jeho starší stoupenci odvracejí (na příklad britští labouristé nebo Václav Klaus), je hnán silami, které tento systém nedovede ovládat, a hrozí, že „bublina splaskne“. Nebude potom válka žádoucím řešením hrozící krize?  

Rychlý vývoj převratných vynálezů v oblasti elektroniky a umělé inteligence den od dne mění  život milionů lidí v mnoha zemích a kontinentech. Způsob, jakým americký prezident Trump mění právní a morální principy, jak bez skrupulí vyhlašuje stav, kdy vše rozhoduje materiální síla a kdy držitel moci sám diktuje, co je správné, tento postoj je výrazem dnešního stavu amerického kapitalismu. Trump není  politik, který se náhle utrhl z řetězu, on sám je produktem prostředí a navazuje na své předchůdce, kteří čelili jiným hrozbám, ale stejně bezhlavě a neomylně se řídili svými instinkty. Cožpak politikové, kteří zahájili a vedli válku ve Vietnamu  nepropadli iluzi o tom, že největší a nejvyspělejší vojenská síla světa je neporazitelná?

O nezdolné síle své armády nepochyboval Napoleon ani Hitler, ale tuto představu sdílela i tak nicotná osoba na prezidentském křesle, jakou byl Bush mladší. Omlouvalo ho to, že před ním byla daleká hornatá země v Asii osídlená zaostalými muslimy?  Bush nezvládl šok z útoku islámských teroristů 11. září 2001 a na dvacet let zatáhl Ameriku a řadu evropských zemí do pohrané války. Bezprostředně po útoku islamistů jsem kritizoval Bushovu reakci, která vedla nejen ke zbytečné válce, ale také k zákonu Patriotic Act, který den ze dne zrušil demokratický režim a úřadům dal do rukou nástroje, jimiž politická moc může libovolně omezovat  svobodu jedinců a celých skupin obyvatelstva. Když cenzura potlačila můj kritický komentář, po deseti letech jsem vydal brožuru pod titulem 11/9, v niž jsem konstatoval trvalé důsledky antidemokratického zákona z roku 2001. Dnes už se v Americe i v Evropě  množí hlasy docházející k závěru, že Trumpův režim v USA navazuje na předchozí drastická omezení občanských svobod a vytváří situaci, která, jak říká generál Pavel, je „bez limitu“.      

Nelze zapomenout na zcela ojedinělý čin v dějinách Spojených států, kdy skupina  Trumpových fanatiků chtěla násilím obsadit Kongres. Také  způsob, jakým byl tento teroristický akt  právně a  politicky řešen, nemá s demokratickými tradicemi země nic společného. Ptejme se také, jak je možné, že v této zemi trpící chronickou ztrátou paměti se v nepřehledné houštině zákonů nenajde paragraf, který by nastolil osobní odpovědnost politiků za chybná rozhodnutí. Schází tu přirozený mravní smysl pro to, co znamená překročení rozumné míry. Kdo se skutečně zamyslel nad výčitkami svědomí Jacoba Oppenheimera, otce  atomové pumy, který se cítil politiky oklamán? Kdo odsoudil urážlivou reakci prezidenta Trumana, který byl pyšný na to, že rozkaz k zničení Hirošimy přirovnal k „lusknutí prstů“? Mohou se tyto otázky přenechat filmařům nebo beletristům?

Dovolím si připomenout vlastní zkušenost. Po útoku islamistů jsem Bushovo  hysterické vyhlášení války teroristům (kdo nejde s námi, jde proti nám!) podrobil kritice. ale článek redakce Práva bez udání důvodů neotiskla. Po deseti letech jsem získal možnost vydat brožuru, doplněnou o pozdější zničující kritiku Bushovy války, kdy už bylo možno předvídat o deset let pozdější krach tohoto agresivního dobrodružství. Proč byla brožura předběžně stažena z prodeje? Nikdo se tehdy ani později v několika podobných případech nepozastavil nad porušením práva na svobodu slova. Ať to byl článek o šíření drog, o  církevních restitucích, o obnově Mariánského sloupu, o potlačení protestu proti jednostrannosti vládní politiky v prvních dnech války na Ukrajině a ať jde o dnes hrozící návrat Radeckého pomníku, postaveného na počest krvavého potlačení revoluce 1848 a obnovy absolutismu – všechny tyto zákazy nebyly ojedinělými přešlapy, ale důsledným zamlčováním nepohodlné opozice.

Sepětí svobody s podnikatelským elánem, které v počátečním stadiu dobývání amerického kontinentu evropskými kolonisty udržovalo jednotu nespoutaného života, v období novodobých válek a převratných vynálezů ztrácí na účinnosti. Pokročilý kapitalismus již nepotřebuje demokracii, otevřeně se jí zříká. Tento trend se u nás i jinde ve světě projevuje způsoby, nad nimiž pamětníci starších dob nevěřícně kroutí hlavou. Ani sedmdesát let totality se nepodepsalo v jednání jednotlivců, zejména mládeže, takovým růstem posílení agresivity, takovým kultem sobectví a násilí, takovým kultem peněz a majetku, jaké dokázalo třicet let zavádění kapitalismu krytého lákavými hesly svobody a demokracie. Kdy dříve se děti bavili napodobováním smrti? Masová kultura a mediální mytí mozků tuto situaci drsně zrcadlí a přitom občany učí, jak mají na změnu reagovat. Film, televize, videa, žurnalistika, literatura a různé formy zábavy jsou zcela v zajetí násilí, boje o život, zločinu, zabíjení ve všech možných podobách.                     

Korunu všemu nasazuje přesvědčení, že zbrojení a jeho cíl – válka – je nevyhnutelným důsledkem prosperity, inovace, růstu.  Zvykáme si na hanbu „chcimírů“, na výsměch stoupenců míru. Zvykáme si na chválu politiků, zbrojařů a generálů, kteří připravují válku, zvykáme si na nacistické heslo „kanóny, ne máslo“. Máme si zvykat na rady vládní brožury, jak přežít atomový úder? Máme nabádat rodiče, aby připravovali své děti do života, kdy každou chvíli může na ně dopadnout Damoklův meč války? Máme věřit výroku profesionálního obhájce kapitalismu, který bohorovně tvrdí, že „u lidí, kteří bohatnou, se pocit štěstí zvyšuje“? Četl pražský ekonom Marek Loužek, dnešní apoštol bohatství jako zřídla štěstí, co o tom řekl židovský prorok, kterého farizerjové vydali na pospas římským kolonizátorům? A jak máme reagovat na následující Loužkovu rovnici:  „Čím vyspělejší a bohatší je země, tím šťastnější druh kapitalismu lidé zažívají.“ (Mladá fronta dnes, 6.6.) Jak neskonale šťastní musí být lidé v Americe, kde si to štěstí ještě zvyšují drogami a pistolí v kapse!  

Václav Havel, uchvácen vidinou domácího soutěživého kapitalismu, snil o tom, že brzy budou  v každé ulici dva pekaři a dva obchůdky, na vsi pak sedláci – pardón, farmáři –  a zákazníci si s nimi budou povídat o kvalitě zboží a potravin. Netušil, že brzy velký kapitál  zahájí nemilosrdné združstevňování – pardón, zintenzivňování – výroby a že se uskuteční, jak tvrdí Economist, „zázrak moderního kapitalismu“, jímž jsou „velké řetězce mamutích obchodů“. Myslíte, že si velké firmy komplikují život soutěžením? Vrána vráně oči nevyklove, superkapitál mění pravidla hry, nesnáší příštipkaření a v boji s protivníky hodnými boje nemá slitování. Na konci úspěšné cesty lákají zázračné zisky. Zbrojaři, výrobci léků, filmů, her, sexuálních mámidel, a také všichni, kteří tomu přisluhují, si mnou ruce. Nedivte se, prosím, že válka se stává žádoucím dovršením procesu, do kterého se vstupuje nevinnou brankou soutěžení, prosperity, bohatství a štěstí.

Dostanou-li se ničivé možnosti AI do rukou skalních kapitalistů, vyhynutí lidstva se stane nevyhnutelným.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)