Ivo Šebestík - Ukrajina prohrála už "sňatkem" oligarchů s Anglosasy

5.12.2025 19:59

Uzavření míru ve válce na Ukrajině, pokud k němu vůbec dojde a než se Britům podaří opět vyprovokovat její pokračování, by mělo vést nejprve k rozpadu západní a kyjevské propagandy. To by mohlo občanům EU konečně nabídnout přehled mimořádně odpudivých rolí, které ve vzniku krize na Ukrajině a ve vyprovokování následné války s Ruskem sehrály a) „hluboký stát“ a Bidenova administrativa ve Washingtonu; b) vládnoucí „elity“ ve Velké Británii; c) ukrajinští oligarchové spojení s oligarchy na Západě; d) západoukrajinští nacionalisté a obdivovatelé banderovské tradice. No a konečně e) Evropská komise pod vedením Leyenové a s ní„lídři“ naprosté většiny stran EU/NATO, kteří představují hlavní hrozbu pro občany EU i pro evropský kontinent jako takový.

Vzhledem k tomu, že Ruská federace byla jedinou stranou budoucího konfliktu, které se týkal osud ruskojazyčných regionů Ukrajiny, tedy Novorossije včetně Donbasu a Krymu, a která na rozdíl od všech stran ostatních (NATO + Kyjev) dělala po dlouhý čas všechno možné pro to, aby se vyhnula válečnému střetu s Ukrajinou a státy EU/NATO, neboť jejich společný postup Rusko ohrožoval, je možné s klidným svědomím Ruskou federaci škrtnout ze seznamu subjektů, které tuto válku chtěly, plánovaly, důkladně připravily a vyprovokovaly. Tato nevyvratitelná fakta stojí v přímé opozici vůči západní a kyjevské propagandě; a Západ je nehodlá vzít v úvahu, neboť vypovídají právě o jeho dominantní vině na krveprolití.

Ukrajina se v současné době nachází ve stavu úplné vojenské porážky, a navíc v situaci faktického bezvládí. Chceme-li posoudit situaci, v níž se Ukrajina nacházela po rozpuštění Sovětského svazu, tedy ve chvíli, kdy získala nezávislost, a srovnat ji se současností, pak můžeme konstatovat následující fakt, který má zásadní význam a platnost axiómu: Ukrajina byla po roce 1991 nezávislý stát, který se při svém vzniku zavázal k neutralitě a k nevlastnění jaderných zbraní. Tento závazek patřil k podmínkám, jaké měly Ukrajině i sousednímu Rusku zajistit bezpečí. Zde se tedy zakládala skutečnost, že Ukrajině byla tímto závazkem neutrality garantována bezpečnost. A podstatné je, že kdyby Ukrajina dodržela podmínky garantující její bezpečnost, nikdy by se neocitla ve válce s nesrovnatelně silnějším sousedem! Podmínky bezpečí Ukrajiny byly tehdy naprosto logicky stanoveny s ohledem na bezpečí jejího souseda, tedy Ruské federace. Teprve ve chvíli, kdy se Západ rozhodl, že nebude Rusku garantovat jeho bezpečí a že k tomu využije Ukrajinu, zrodily se podmínky pro válku na Ukrajině. Činitelem, hybatelem nebezpečného vývoje zde byl jednoznačně Západ, respektive jeho anglosaský agresívní a konfliktní motor.

Toto je úplně nejzákladnější fakt. A právě proto, že se jedná o jádro věci (meritum), západní a kyjevská propaganda se jej bojí jako čert kříže. A tak od začátku a vytrvale pracuje s nesmyslnou tezí o Putinově touze obnovit Sovětský svaz nebo ještě lépe rozlohou dokonce větší carské impérium, což se podle této absurdní propagandy mělo stát důvodem ruského vstupu na Ukrajinu. Ne přibližování se NATO co nejblíže k ruským hranicím i s nepřátelskou vojenskou technikou. Ne šovinistická a jaderná Ukrajina jako vůči Rusku nepřátelský stát. Ne zabíjení ruskojazyčného obyvatelstva na Donbasu. Konfliktní jednání bylo připsáno Rusku, a to bez jediného důkazu! Nacistickému ministru propagandy, kulhavému ďáblu Goebbelsovi, je připisován výrok, který on sice nikdy takto neřekl, ale plně odpovídá drzé sprostotě propagandy, jíž byl on mistrem: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ Tato západní a kyjevská lež se ale pravdou stát nikdy nemůže. Všechna fakta a nakonec i slabá demografická situace Ruské federace propagandistický nesmysl Západu o touze Moskvy nechat se úplně zbytečně zavalit lavinou evropských problémů a s ní i devastujících západních „hodnot“ vyvracejí beze zbytku. Je jen otázkou času, kdy logiku věci pochopí také diváci, posluchači a čtenáři médií hlavního proudu. Kéž by jim to netrvalo už dlouho…

A ještě jedna „maličkost“ úplně na okraj: Sovětský svaz přišel v průběhu Velké vlastenecké války o cca 25 miliónů lidí, o třetinu průmyslu a nacistická koalice jen v evropské části SSSR, tedy na starých ruských územích, vypálila a vyvraždila desítky tisíc vesnic. Nacistické bandy SS hnaly civilisty do dřevěných stodol, které pak zapalovaly plamenomety. Téměř každá ruská, běloruská i ukrajinská rodina v té válce o někoho přišla. Každý třetí občan SSSR obléknul uniformu nebo bojoval v partyzánských oddílech. Jestli Moskva po válce skutečně něco nechtěla, byla to další válka. A právě tu jí Západ nabízí nepřetržitě, a dokonce se snaží z touhy po válce obvinit Rusko. Na rozdíl od mnoha evropských národů Rusové na hrůzy války nezapomněli. V USA o válce nikdo neví vůbec nic, tam se naposledy bojovalo ve válce Severu proti Jihu (1861 – 1865). A ve Velké Británii toho vědí o válce ničící vlastní zemi také hodně málo. Nesrovnatelně méně než Rusové. Slavná letecká bitva o Anglii neskončila po třech měsících 31. října 1940 (začala v červenci téhož roku) „jenom“ díky hrdinství obránců (i když toto hrdinství v žádném případě nezpochybňujeme), ale především proto, že se Hitler a jeho ochotní koaliční partneři z řady evropských zemí už chystali ke vpádu do SSSR, pro který museli nacisté a rusofobové uvolnit absolutně největší síly. A také proto, že Hitler ve skutečnosti stále sázel více na dohodu s Brity než na válku s nimi. Podobně jako byly tyto úvahy po celá třicátá léta minulého století živé i v kruzích britských „elit“.

Vraťme se ale na Ukrajinu, u které nás zajímají skutečné příčiny její národní i státní katastrofy. Proč k obojímu došlo? Bezpečnostní garance pro Ukrajinu, o kterých neustále mluví hlavy států EU/NATO a vedení Evropské komise, stejně jako zkorumpovaný šovinistický kyjevský režim, Ukrajina získala a měla je. Byla v bezpečí! Nic a nikdo z Východu ji neohrožovalo! Hrozba totiž vězela jednak uvnitř země, a hlavně u těch sil na Západě, které dlouhodobě připravovaly Ukrajinu k tomu, aby její obyvatelstvo, území a zdroje mohly být použity (zneužity) pro vysloveně jen JEJICH válku proti Rusku. Zkorumpovaní oligarchové na Ukrajině měli přislíbeny peníze, hry peněz, a vytrvalou obrovskou západní podporu. Šovinisté se směli těšit na krvavé vyřizování účtů s Rusy, ale ostatní obyvatelstvo, jeho nesporná většina, měla takto před sebou jen úplně zbytečnou válku, umírání, strádání, obrovské škody, úplný zánik nezávislosti, možná i rozpad státnosti a obrovské dluhy. Nový režim zrozený krvavým protiústavním pučem vsadil všechno na a) neutuchající a nevysychající podporu Západu; b) na přímé vtažení NATO do války; c) na slabost, bezmoc a izolaci Ruska. Režim občanům Ukrajiny samozřejmě neprozradil, že za jeho zisky a za udržení režimu u moci, obyvatelstvo Ukrajiny krvavě zaplatí. A hlavně občanům zatajil hořké tajemství, a sice že pokud některý ze tří hloupých předpokladů selže, pak může Ukrajina dokonce zaniknout jako stát a její území se téměř vylidní. Jak je možné, že Ukrajinci nepochopili, že západní podpora je vždy nezaručená. Západní oligarchie přece nepomáhá, pouze investuje a počíná si při tom s extrémním cynismem a bezohledností. Proč se Ukrajinci nerozhlédli alespoň po vlastních dějinách? Vždyť už tuto zkušenost získali nejméně třikrát za posledních sto let?!

Ukrajina by byla v bezpečí, nehrozil by jí ani vnitřní občanský konflikt s mnohamiliónovou ruskojazyčnou menšinou ve východní polovině státu. Nehrozil by jí konflikt s mnohem silnějším sousedem. Nemusela se ocitnout ve válce! Jenomže zkorumpovaná domácí oligarchie chtěla výhradně pro sebe dolary, libry a eura a přála si ještě více rozvinout kompradorskou politiku ve vztazích se západními oligarchy.  Šovinisté chtěli bojovat proti Rusům, a původně jen anglosaský Západ si přál Rusko, když ne úplně zničit, pak alespoň vyhnat z Evropy, odvést z projektu multipolárního světa a všestranně velmi poškodit. Rovněž zbavit je pozice světové mocnosti.

Kdyby Kyjev dodržel závazek neutrality a nevlastnění jaderných zbraní, nic zlého by se nestalo. Kyjev tento dvojí závazek ovšem nedodržel. Stalo se tak díky postupnému prosazování se v zemi dvou velice destruktivních faktorů. Jedním z nich byla oligarchizace Ukrajiny, podobná té, která postihla i Ruskou federaci za Jelcina a Čubajse. Uchopení moci místními oligarchy vedlo k jejich osobním vazbám na oligarchy na Západě. Zatímco Rusku se přibližně po jednom desetiletí těžké „smuty“, nad níž se Západ radoval, podařilo zabránit úplnému vykradení země (Západ se radovat přestal), vykrádání Ukrajiny za asistence velkého západního kapitálu nezastavil nikdo. Naopak se zde mimořádně zkorumpovaná oligarchie propojila s původně jen západoukrajinským rusofobním nacionalismem, a tato výbušná směs provedla v roce 2014 protiústavní krvavý převrat v Kyjevě. Převrat podpořil a financoval anglosaský rusofobní Západ, neboť zcela správně počítal s tím, že se opět podaří využít (zneužít) Ukrajince pro novou válku proti Rusku. Kostky byly vrženy a cesta k porážce Ukrajiny nastoupena.

Sňatkem ukrajinských oligarchů a s nimi spojených šovinistů hlásících se k odkazu banderovského „hnutí“ se Západem, byl napsán prolog k tragickým událostem, které následovaly. Jestliže Ukrajina měla nezávislost a její bezpečí vyplývalo ze závazku neutrality a z nevlastnění jaderných zbraní, a samozřejmě z respektu bezpečí také i Ruska, pak spojením s nepřáteli Ruska na Západě obě ukrajinské jistoty zmizely. Bylo to autonomní rozhodnutí těch sil, které se v roce 2014 chopily na Ukrajině vlády. K těmto krokům daly požehnání nejprve jen hluboký stát ve Washingtonu a „elity“ v Londýně. V roce 2008 na summitu NATO v Bukureští nabídl Bílý dům Ukrajině a Gruzii vstup do NATO, čímž se začaly psát dějiny porážek obou států ve válkách s Ruskem. Po krátké historii gruzínské porážky v Jižní Osetii byla zahájena historie porážky ukrajinské. Porážky mnohem větší, neboť součástí koalice poražených se stávají i Evropská unie a evropská část NATO. Malér! Tolik států se zuřivě vrhlo na Rusa, a on, Rus, to zase ustál. Jak je vidět, samotná nenávist, byť ohromná, dějiny přepsat nedokáže…

Na krvavý převrat v Kyjevě a na události, které stejně krvavým způsobem následovaly, například v Oděse, reagoval Donbas logickým a naprosto legitimním rozhodnutím o opuštění svazku s Ukrajinou, jejíž z puče vzešlá vláda okamžitě zahájila mnohovrstevnou diskriminaci a šikanu mnohamilionové ruské menšiny v celé východní polovině státu, v takzvané Novorossiji včetně Donbasu. Cílem diskriminace menšin, především Rusů (inspirace nejspíš pocházela z Pobaltí) bylo dílem Rusy z Novorossije donutit k exodu, dílem je odnárodnit, tedy zbavit hlavně víry, jazyka, tradic. Nebo je alespoň šikanovat jako trest za to, že ukrajinská národnost není dostatečně zřetelně oddělená od mnohem starší a světově i historicky zřetelnější a proslulejší etnicity ruské. Patrně především zde asi vězí samotný základ ukrajinského nacionalismu. Je to hlavně komplex: „Pořád si nás všude pletou s Rusy!!!“ Dokonce i samotný Západ si všiml rozdílů mezi Rusy a Ukrajinci teprve ve chvíli, kdy se mu začal hodit západoukrajinský rusofobní nacionalismus. Do té doby bylo západní vnímání rozdílů mezi oběma větvemi východních Slovanů pranepatrné, ne-li žádné. Současné důsledné západní rozlišování dobrých, kulturních a demokratických Ukrajinců od zlých, nekulturních a totalitních Rusů patří asi k úplně nejtrapnějším stránkám západní propagandy.

Kyjevský režim tedy zahájil mohutný ozbrojený útok na východ země a tento útok, jaký v podstatě vedl k občanské válce, znovu podpořil Západ. Zatímco poslední jugoslávský prezident, Slobodan Milošević, rozhodně nevyslal proti kosovským separatistům letectvo, tanky, těžké dělostřelectvo a tisíce vojáků, aby s nimi osm let vedl válku, přesto se zde Západ jednoznačně postavil na stranu vzbouřenců. Tady, na Ukrajině, jelikož se jednalo o poškozování Rusů a o vynikající možnost konečně vyprovokovat Rusko, tak Západ zaujal přesně opačný postup. Inu, „spravedlivý“ Západ přeplněný hodnotami vždy měří dvojím metrem. Co se hodí, je spravedlivé! Tradiční nepřátelé Ruska totiž sledovali svůj pečlivě vypracovaný harmonogram války s Ruskem, ve kterém hrál konflikt mezi Kyjevem a Donbasem nezastupitelnou roli.

Rusko přesně podle plánů Washingtonu a Londýna nemělo dlouho bezmocně přihlížet zabíjení civilistů na Donbase. Ale Moskva, která znala do nejmenších detailů plány svých nepřátel (Moskva opravdu zná své pappenheimské na Západě) věděla, že Washington a Londýn (brzy se přidaly i Brusel a s ním Paříž a Berlín) jenom čekají na chvíli, kdy se ta váhající pomalá Moskva konečně chopí zbraní. Ale Moskva pořád chtěla jednat a řešit ukrajinskou občanskou válku dohodou, dokonce velmi výhodnou pro Kyjev. To nepřátelé Ruska, kteří vsadili do hry už příliš mnoho prostředků, sil, ale i očekávání, nehodlali připustit, a tak Kyjev, Paříž a Berlín (oni vyslanci Washingtonu a Londýna) v Minsku Rusko i Donbas podvedli. Něco Rusům slibovat a potom to nedodržet, to je přece klasika. Vždyť Rusové nepatří do rodiny vznešených západních národů, tak nač trpět výčitkami? A když pouhý den předtím, než Vladimír Putin dal povel ke vstupu Ruska do války na Donbase, požádal prezident Ukrajiny, hlava kyjevského režimu Volodymyr Zelenskyj, Západ o jaderné zbraně, bylo v Moskvě rozhodnuto definitivně. A propos, Moskva před vstupem do války uznala obě republiky, Luhanskou a Doněckou (osm let tak neučinila), a takto se alespoň částečně přidržela mezinárodního práva, když vstoupila do války po boku spojenců, na jejich požádání. Spojené státy a NATO si samozřejmě nedělají s mezinárodním právem vůbec těžkou hlavu, neboť při svých četných nevyprovokovaných agresích předpokládají beztrestnost a právo na všechno. Pokud se tohle někomu líbí, pak je to jenom jeho problém.

Architekti nové války proti Rusku (po německém císaři Vilémovi II., po polském diktátoru Pilłsudském a organizátorech západní intervence, po plánovačích protisovětské koalice vybrané pro léta 1029/1930, a konečně po Adolfu Hitlerovi; a to počítáno jen za posledních cca sto let) předpokládali, že ukrajinský nacionalismus zaměřený proti všemu ruskému bude opět velice účinným nástrojem proti Rusku. V tom ohledu se nemýlili. Bohužel pro ně velice přecenili možnosti Ukrajiny a svoji vlastní schopnost Rusko izolovat a zničit hospodářsky. A k tomu cíli přece směřovali i vyprovokováním vnitřní krize v Rusku, politických, sociálních, náboženských a etnických konfliktů. Naproti tomu už tradičně tito nepřátelé Ruska podlehli vrozené západní pýše a znovu ohromně podcenili ruské síly, vnitřní soudržnost, diplomacii a další vlastnosti. Spletli si největší stát planety, největší jadernou mocnost, stát s obrovským nadbytkem surovin a zdrojů, v podstatě zemi, která skoro všechno, co potřebuje, najde doma, a která je za celá staletí nelítostných bojů s koalicemi ochotných nepřátel zvyklá na válku a vše, co válka přináší, se státy, které jsou obvyklými objekty jejich četných agresí. Rusko prostě není Irák, ani Libye, není ani zbytková Jugoslávie s deseti milióny obyvateli. V agresích proti malým a slabým NATO hrdinně vítězí.

Rusové s Ukrajinci pochopitelně bojovat nechtěli. Každý, kdo se alespoň minimálně orientuje v dějinách a reáliích Východní Evropy, v historii starých ruských zemí a jejich obyvatelstva, ten dobře chápe, proč Rusové hledali cestu k mírovému řešení ukrajinské krize i své bezpečnosti. A proč, když už nebylo jiné cesty, nevedou proti Ukrajině válku, ale „speciální vojenskou operaci“, v níž jsou nepřítelem Ruska pouze kyjevský režim a sním spojení oligarchové a rusofobní šovinisté. A samozřejmě západní „elity“, které stojí na straně kyjevského režimu, což de facto znamená, že stojí proti Ukrajině a většině jejího obyvatelstva. Nejnebezpečnějšího nepřítele Ukrajina a většina ukrajinského národa skutečně neměli v Rusku a v Rusech. Když královna/čarodějnice přinesla Sněhurce v košíčku krásně červené lesknoucí se jablko, neměla vůbec v úmyslu, aby si Sněhurka na jablíčku pochutnala. Na některé dárky je dobré dát si dobrý pozor.  Trojský kůň byl také dárek…

Národy obývající historické území staré kyjevské Rusi Rusové z východních oblastí prostě nepovažují za nepřátele. Proto velice rychle po zahájení „speciální vojenské operace“ Moskva nabídla Kyjevu řešení, které bylo stále pro Kyjev velice výhodné. Ale architekti války proti Rusku investovali miliardy dolarů, liber a eur, vycvičili desítky tisíc vojáků ozbrojených sil kyjevského režimu a naplnili Ukrajinu zbraněmi a instruktory. Jelikož ohromně chtěli válku Ukrajinců s Rusy, k níž pohotově připojili křížovou výpravu celého kolektivního Západu (koalice cca 50 států), ruský pokus této pro ně vytoužené válce zabránit v zárodku je nesmírně vystrašil. A tak tehdejší britský premiér, Boris Johnson, osobně motivovaný úplatkem jednoho miliónu liber od obchodníka se zbraněmi, vyrazil do Kyjeva a kyjevskému režimu mír s Ruskem zakázal. Opět Kyjev ujistil, že peněz, zbraní a západní lásky bude i nadále víc než dost. No a Rusko je přece už dávno vyřízené, že? Díky tomu nese tento Johnson velký díl odpovědnosti za statisíce zmařených životů mezi Ukrajinci i Rusy. Je ale docela možné, že za onen milión liber šterlinků odeslal Johnson své svědomí na Tahiti, kde si Johnsonovo svědomí užívá sluníčka, pláží, půvabných Gaugainových tanečnic i campari s ledem a pomerančovou šťávou. Inu, není nad charakter…

Proč se to všechno stalo? Copak Západ nevěděl, že válku s Ruskem kyjevský režim nemůže vyhrát? Jistě, že to věděl. Západ nepotřeboval a nechtěl nikdy a nijak pomáhat Ukrajině. To je jenom propagandistický nesmysl. Západ si přál jenom co nejvíce poškodit Rusko. Vyhnat je z Evropy, zabránit realizaci eurasijské spolupráce a výměně deviantní americké hegemonie za spravedlivější a mírumilovnější multipolární systém.  To byl cíl. Ne Ukrajina! Ukrajina byla a je jenom jako nástroj. Nic víc! O to bude konečný účet dějin předložený těmto západním architektům krveprolití mastnější. V galerii postav evropské a americké historie zaujmou místa vedle monster vskutku úplně nejodpornějších! Vyprovokovat bratrovražednou válku dvou národů, které mohly žít v míru, jen s cílem zničení jednoho státu při paralelním zničení i toho druhého, zneužitého; s chamtivostí po kořisti a kvůli udržení a posílení vlastní moci. Tak to opravdu není nic chvályhodného.

Sebe nepřátelé Ruska velmi přecenili, Rusko velmi podcenili. Nicméně, přinejmenším několik vojenských analytiků a generálů v zemích NATO muselo znát pravdu. Ukrajina byla poražena v několika etapách. Prolog k porážce Ukrajiny a k úplnému zániku její nezávislosti a možná i státnosti napsaly postupně: a) pozvánka do NATO, b) mesalianční sňatek s Anglosasy a c) krvavý převrat v Kyjevě spojený s následnou občanskou válkou. Ve chvíli, kdy dal anglosaský Západ Kyjevu požehnání k „boji do posledního Ukrajince“, což stvrdil Johnsonův zákaz uzavřít mír s Ruskem po jednání v Istanbulu na jaře 2022, byl osud Ukrajiny zpečetěn. Všechno umírání na frontě a zabíjení civilistů v týlu bylo důsledkem přání nepřátel Ruska dosáhnout splnění alespoň části svých cílů. Jak válka pokračovala a jak se stávala porážka kyjevského režimu stále zřejmější (média na Západě ji tajila a tají ze všech sil), tak začala na Západě růst nervozita. Porážka Ukrajiny bude porážkou EU a NATO. To bylo jedno strašidlo obcházející Evropou. Mnohem větším strašidlem byla ale hrozba, která trvá a dokonce se umocňuje. A sice že začnou vycházet najevo různé zájmové propletence mezi štědrými západními mecenáši kyjevského režimu a kyjevskými korupčníky. Západ sice úzkostlivě tajil a snaží se tajit i nadále, co je kyjevský režim ve skutečnosti zač, ale nyní hrozí, že se pravda o něm vyjeví v celé své ošklivosti a takto se evropští „lídři“ a mnozí členové hlubokého státu ve Washingtonu mohou jevit jako s tímto režimem kompromitovaní. Což je nejspíš pravda.

Na frontě je porážka kyjevského režimu pouze průběžně zobrazována, což si média hlavního proudu kompenzují výkřiky uspokojení nad zásahy civilních objektů na ruském území ukrajinskými drony. Za osud Ukrajiny odpovědné osoby, které sídlí v Londýně, Washingtonu, Berlíně, Paříži, Bruselu nebo ve Varšavě či v Tallinnu a Helsinkách, nebo se nacházejí v epicentru katastrofy, v Kyjevě, se ukrutně bojí konce války. Nedovedou si představit mír a svoji situaci v něm. Zničili, na co sáhli, vyhodili oknem stovky miliard dolarů, eur a liber. Z těchto částek se hodně vysoké procento samozřejmě ztratilo. Některé osoby vědí dobře, kam se peníze poděly. O to víc se bojí konce války. Mohlo by dojít na vyúčtování.

Rusko vydrželo, zatímco jejich trůny se třesou. Je víc než vysoce pravděpodobné, že mír na Ukrajině bude krátký a že velice brzy se EU pokusí vyprovokovat nový konflikt s Ruskem. Nejspíš blokádou Kalinigradu a plavby ruských lodí po Baltickém moři. Obě dvě provokace poslouží jako casus belli vnucený Rusku stejně spolehlivě, jako posloužilo osm let zabíjení civilistů na Donbase a nápad strčit základny NATO Moskvě doslova pod nos podél dlouhé ukrajinsko-ruské hranice. Je víc než jisté, že Londýn na tom už usilovně pracuje. Komplex světové velmoci, která o velmocenské postavení přišla, tedy Velké Británie, vůči světové velmoci, která velmocí zůstává, tedy Rusku, je asi nevyléčitelný. Není jistě náhodou, že na Downing Street číslo deset se v posledních letech či už vlastně desetiletích střídají osoby, ve kterých by premiéra Spojeného království v minulosti asi nikdo nehledal. Ale ono je to stejné také v Paříži, Berlíně, v Římě nebo v Praze na Hradě.

 Ivo Šebestík (Novéslovo.eu)

vasevec.info