České národní listy

Znalosti, vědomí společných kořenů, jazyka, historie bylo závratným impulsem pro kulturní rozmach národa, pro jeho sebeznalost, integraci, cílevědomé vlastenectví, i zdravější sebevědomí a sebeúctu lidí. Důkladnější sebeznalost šla ruku v ruce s úsilím rozumět světu, ve kterém lidé žili, což otvíralo lidem možnosti ovlivňovat své životy i záležitosti veřejného zájmu ke svému prospěchu. Samozřejmě, že tento rozvoj i vlastenectví byly pronásledované mocenskou vrstvou, kterou tvořili hlavně Němci, katolická církev a šlechta.

F. Palacký dostal dopis od Všeněmeckého parlamentu, v němž byl zván na jeho jednání. Odmítl se ho zúčastnit.

Abychom nepřátelským vnějším silám a jim napomáhající  páté koloně nepodlehli, odložme všechny malicherné spory, osobní nevraživost. Buďme otevření ke spolupráci vlasteneckých subjektů! Nikdo z tohoto společenství nesmí být vylučován!  

"Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jejich řeč a národnost se valícím."

 Ďalej poukazuje na to, že Kremeľ postupoval opatrne do tých čias, kým sa rozšírenie Severoatlantickej aliancie nedotklo bývalých sovietskych republík. Ďalej list natvrdo uviedol, že „Lotyšsko a Estónsko, aby rozšírenie NATO urobili možným, zbavili občianskych práv svojich obyvateľov ruského pôvodu“.

Mám dost těch věčných revizí

kdy nacista se kochá

že pojem Sudet nemizí

jak Koněvova socha

Rozhořčené a agresivní reakce českých političek a politiků na adventní projev B. Posselta, kde tento obrat použil v souvislosti s československými Němci, lze lehce vyvrátit následujícími fakty.

Právě takoví lidé jako je pan B. Posselt a pan P. Krystlík se snaží celou zmíněnou přesídlovací historii již delší dobu přepisovat. Z přesídlovaných Němců se snaží dělat hotová neviňátka a z nás válečné, genocidní zločince či zločince proti lidskosti. Ještě nebezpečnější pro nás je, že v tom jim pomáhají i někteří němečtí politici a dokonce i někteří němečtí ústavní činitelé. K nim zejména patří i současný spolkový ministr vnitra, pan Horst Seehofer. Jejich časté hrubé protičeské útoky, které porušují normy mezinárodního práva a současně i smlouvy, jež jsme se SRN uzavřeli, již dávno přesáhly vrcholu jakékoliv přípustnosti. Jsou již dlouho a daleko za červenou linii.

Pan Posselt vyvolává dojem nekonečné ublíženosti a obětního beránka jakéhosi nikdy neprokázaného "etnického zločinu", který on sám vidí pouze ve svém nepoučitelném myšlení. On sám vytváří a hlásá protiobraz dějin osvobozených národů - "Antibild",jak to sám nazývá. Z dějin vytrhuje pouze Československo, a to jej vede k paobrazu ( užívám termín dr.Plocka z Kulturních novin) dějin, který je v tragickém rozporu se skutečnými dějinnými reáliemi. Proto si myslím, že by projevy a chování pana Posselta neměli zkoumat jen historikové nebo etnografové, ale především psychologové - a snad i psychiatři.

„Obě strany se ze všech sil snaží prosazovat obnovení práce a výroby, zajišťují fungování výrobních a dodavatelských řetězců. Stejně tak neustále pokračuje výstavba velkých projektů, a také se rychle rozšiřuje spolupráce na nových formátech a modelech, jako je digitální ekonomika a elektronický obchod,“ dodal Wang I.

Termín československý národ vytvořili již naši buditelé, tedy i ti slovenští, a to kolem poloviny 19. století.

Znalostí historie sílila i zodpovědnost za dědictví minulých generaci a za budoucnost národa. Tento pozitivní rozvoj se neobešel bez pronásledování rakouskými úřady, i historikové orientovaní na zanedbané aspekty české historie měli problémy. Příkladem může být Václav Novotný, jemuž příbuzný roku 1900 psal: „Ovšem strach Tvůj … vězí … vlastně v nynějších poměrech, které jsou horší než za persekuce českého národa … pamatuj, že Hus a Komenský trpěli a byli veleduchové, a my pidimužíci proti nim, bychom trpět nemohli?“ (J. Hoffmannová, Václav Novotný. Prah 2014, s. 390). Novotný, podobně jako stoupající řada intelektuálů, ctil husitství, českou reformaci a její osobnosti jako obránce větší svobody. (J. Hoffmannová, s. 341). Úsilí o povznesení národa přinášelo naději i pozitivní výsledky také nižším vrstvám. Lidé pro jejich obranu, pro důstojnou budoucnost národa, byli ochotni obětovat své soukromí, ba i životy. Rok 1918 přišel jako spása většině lidem i národa. Dnes se dějiny přeinterpretovávají opět v náš neprospěch.

Paskvily pana Kryslíka neustále otravují atmosféru české veřejnosti jeho dezinformacemi, manipulacemi s historickými fakty a soustavným okopáváním kotníků osobnosti dr.Edvarda Beneše, našeho válečného velitele všech zahraničních vojsk, která doslova vydupal ze země na západní i na východní frontě (Tam za pomoci moskevského exilu a Svobodovy a Ingrovy mise).

   Krystlíkovo pojetí českých dějin je zcela neodborné a souzní s německou nacionální historiografií a publicistikou. Rovněž jeho označení prezidenta Beneše za zločince má předlohu v německém tisku. I v něm je Ed­vard Beneš označován za zločince, tentokrát , že to prý je válečný štváč a palič, jenž se všemožně snažil vehnat svět do války (viz. Např. Völkischer Beobachter, Berlín, září 1938).

Protože v NWO není určujícím faktorem vědecko-technický rozvoj, který by si vynucoval adekvátní změnu výrobních vztahů a tedy i politického systému směrem vpřed, nýbrž cíl globalistů a zejména jejich mocenské špičky. A tím je udržení jejich moci a majetku a ovládání zbytku lidstva podle hierarchické struktury. To vše na bázi kastovního systému, tedy dědičně. I za cenu více než 90%ní likvidace lidstva. A tomu podřizují vše.

Němci, zvyklí na privilegia, brali vlasteneckou činnost Čechů jako újmu svého práva Čechům vládnout, udržovat je jako služebný, podřadný národ. V české literatuře je přehojně reflexe na tuto situaci (Frič, Rais, Baar, Jirásek, atd.).

Havlíčku, ty vzore pravdy,

zase nás tu bijí.

Místo Benešovy republiky

máme klubko zmijí.

Výrok V. Havla v rozhovoru pro agenturu Reuters zněl takto: Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární.

Nejprve byl uvězněn na Pankráci a poté v Drážďanech. 17. 10. 1941 skončil v koncentračním táboře Mauthausen. V polovině listopadu ho v táboře zbil a zkopal opilý příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Zanedlouho se projevily první příznaky flegmóny. 21. 12. byl Karel Hašler odveden na trestný blok, kde se musel svléci dohana a poté na něj byla puštěna ledová voda ze sprch. Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice Karel Hašler 22. 12. 1941 zemřel.